THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marná sláva, bigbít na růžích rozhodně ustláno nemá! Kdo by tomu tvrzení náhodou nevěřil, mohl si to ověřit na vlastní kůži účastí na hodoňském koncertu pražských PRVNÍ HOŘE. Již patnáct let se tento potulný kabaret okolo básníka, zpěváka, kytaristy a vůdčího článku Milana Urzy potuluje po našem území. Za tuto dobu dokázal vyseknout čtyři kvalitativně vyrovnané počiny, zaslouženě pobrat nejedno ocenění za své snažení a především si svým svébytným uměním podmanit poměrně početný zástup alternativně zaměřených jedinců. Slovo jedinec je v tomto souvětí obzvlášť důležité. Když přijdete na koncert na vlas přesně času konání a barman vám oznámí, že jste první návštěvník, pochopíte proč.
Začátek se tedy kvůli mizerné účasti posunul o celou hodinu. V tu dobu v hodoňském klubu sedělo kolem desítky jedinců, když předkapela ZYLWAR zahájila svůj set. Nutno uznat, že set příjemný. Hnacím motorem celé veřejné zkoušky byl zpěvák Pavel, který stíhal zpívat, řvát, koulit očima i sám sebou na zemi. Zkrátka, i když hudebně nešlo o nic světoborného, show podivného brněnského kvarteta dokázala upoutat.
Po skončení ZYLWAR následovalo rychlé vystěhování z pódia a započala zvuková zkouška pražských alternativců. Je to alchymie, trefně poznamenal na adresu zdlouhavému zvučení tuzemský redaktor, který si přál zůstat v anonymitě, a měl recht. I po půlhodinovém ladění to na pódiu nepříjemně pískalo, hučelo, skřípalo, což k pohodovému nástupu unavených Pražanů rozhodně nepřispělo.
Je známé, že ať už PRVNÍ HOŘE hrábnou kamkoliv, výsledek bude vždy výtečný. I tímto vystoupením pražští volnomyšlenkáři potvrdili, že škatulky jsou pro ně jen přežitkem, který rádi převrací naruby („Naruby“). Bylo jedno, jestli zrovna klubem lomozí taneční disko rytmus („Diskokoule“), punkový randál („No Future“), sarkastická modlitbička („Otčenáš“), nebo (aby snad těch srandiček a hrátek nebylo málo) singlová „Němohra“, která by se za všech okolností měla objevit i na úpěnlivě chystané novince. Jen opravdoví mistři dokážou i sebevíc bláznivé nápady perfektně zkorigovat, dát jim řád, koncept a myšlenku.
Punk/jazzový kabaret vyučoval bigbít pouhou hodinu. Obešel se tentokrát bez klasických propriet – kostým Pana Klauna zůstal zřejmě v zavazadlech, stejně jako líčidla a červený nos. Navzdory tomu se i neobešel bez nasazení, skvělých instrumentálních i vokálních výkonů a dobrého pocitu z poctivé a trvanlivé hudby, který přetrval, a co je nejdůležitější - dal zapomenout na zklamání z pohledu na prázdný parket.
Marná sláva, bigbít na růžích rozhodně ustláno nemá! Ale to se musí zase otočit, důležité je vytrvat na všech frontách - hlavně na straně umělců a pořadatelů koncertů. Jak dlouho však? To zatím necháme volovi.
Vedle výborného představení obou kapel bylo pozitivním zjištěním, že jdou na odbyt alespoň trička.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.